PoDěKoVáNí
1. února 2010 v 16:56 | lUcYnKa
|
bÁsNiČkY,pOvÍdKy,pŘíBĚhY
Paní učitelka požádala žáčky z první třídy, aby nakreslili něco, za co by chtěli Pánu Bohu poděkovat. Říkala si, že ty děti z chudých čtvrtí nemají mnoho věcí, za které mohou být vděčné. Ale věděla, že téměř všichni nakreslí dorty nebo plné stoly. Překvapil ji obrázek, který nakreslil Tino. Byla na něm ruka. Ale čí ruka to byla? Celá třída byla abstraktním obrázkem nadšena. "Podle mě je to Boží ruka, která nám přináší jídlo," prohlásil jeden chlapec. "To je ruka zemědělce," oponoval druhý, "protože ten chová slepice a pěstuje brambory na hranolky." Zatímco ostatní pracovali, sklonila se učitelka k Tinovi a zeptala se ho, čí ruka to je. "Ta je vaše, paní učitelko," zašeptal chlapec. Pamatoval si totiž, že ho každé odpoledne brala za ruku a vyprovázela ke dveřím. Byl ze všech nejmenší. Vyprovázela tak sice i jiné děti, ale pro Tina to znamenalo hodně.
.
Už jsi někdy přemýšlel o nesmírné moci svých rukou?měli bychom se naučit zachovávat "přikázání hospodyně":
"Jestliže na tom spíš, ustel to.
Jestliže si to oblékáš, pověs to.
Jestliže jsi na tom jedl, odnes to do dřezu.
Jestliže po tom chodíš, vyklepej to.
Jestliže to otevíráš, zavírej to.
Jestliže to vyprázdníš, naplň to.
Jestliže to zvoní, odpověz.
Jestliže to mňouká, nakrm to.
Jestliže to pláče, měj to rád."
DvA kUsY LeDu
1. února 2010 v 16:52 | lUcYnKa
|
bÁsNiČkY,pOvÍdKy,pŘíBĚhY
Kdysi dávno, během jedné dlouhé zimy, se vytvořily dva velké kusy ledu. Objevily se na úpatí hory, v jeskyni plné padlých kmenů, kamení a roští.
Tyčily se proti sobě s okázalou lhostejností. Jejich vztahy byly poněkud chladné. Sem tam utrousily "Dobrý den" nebo "Dobrý večer".Nic víc. Nedokázaly totiž "prolomit ledy".
Myslely si jeden o druhém: "Také by mi mohl vyjít vstříc".Ale kus ledu nedokáže sám o sobě ani přijít, ani odejít.
Vše zůstávalo při starém a oba kusy ledu se stále víc uzavíraly do sebe.
V oné jeskyni žil jezevec. Jednoho dne zafuněl: "Škoda, že musíte být pořád tady. Venku tak krásně svítí slunce."
Oba kusy ledu smutně zaskřípaly. Odmalička jim vštěpovali, že slunce pro ně znamená velké nebezpečí.
Ale jeden z nich se kupodivu zeptal: "A jaké je slunce?"
"Nádherné. Je to život," opakoval jezevec, kterého taková otázka uvedla do rozpaků.
"Mohl bys nám prohrabat díru nahoru na zem?Chtěl bych se na slunce podívat," poprosil druhý kus ledu.
To jezevci nemusel říkat dvakrát. V mžiku se prohrabal spletí kořenů a kořínků a zlatavý proud teplého, příjemného slunečního světla pronikl dovnitř.
O několik měsíců později, bylo to v poledne, když slunce prohřívalo vzduch, všiml si jeden kus ledu, že může trochu roztát, a že když se rozpouští, stává se průzračným pramínkem vody. Náhle si připadal jiný, už nebyl týž kus ledu jako dříve. Stejně krásný objev učinil i ten druhý. Den po dni z kusů ledu vytékaly pramínky vody, které se za prahem jeskyně spojovaly a vytvářely průzračné jezírko, v němž se zrcadlilo nebe.
Oba kusy ledu si dál uvědomovaly svůj chlad, ale také svou pomíjivost a osamění, své společné starosti a nejistoty. Zjistily, že jsou v podstatě stejné a že ve skutečnosti potřebují jeden druhého.
Přiletěli dva stehlíci a skřivan a utišili u jezírka žízeň. Kolem bzučel hmyz a veverka s dlouhým chundelatým ocasem se v něm vykoupala.
A v tom všem štěstí se zhlížely dva kusy ledu, které našly srdce.
Někdy stačí jediný paprsek slunce. Jedno laskavé slovo. Pozdrav. Pohlazení. Úsměv. Stačí tak málo, aby lidé kolem nás byli šťatsní. Proč to tedy neděláme?
zEď
1. února 2010 v 16:50 | lUcYnKa
|
bÁsNiČkY,pOvÍdKy,pŘíBĚhY
Na nehostinné a skalnaté poušti žili dva poustevníci. Bydleli blízko sebe v jeskyních, které měly vchody naproti sobě. o létech modliteb a náročného odříkání jeden z nich dospěl k přesvědčení, že dosáhl dokonalosti. Ten druhý byl stejně zbožný, ale také vlídný a přátelský. Zastavoval se na kus řeči s poutníky, kteří tudy občas procházeli, utěšoval a hostil ty, kdo se ztratili nebo byli na útěku. "Jenom ztrácí čas, který by měl věnovat rozjímání a modlitbě," myslel si první poustevník. S častými, nicméně drobnými pochybeními toho druhého prostě nemohl souhlasit. Aby mu nějak viditelně naznačil, kolik mu ještě schází do svatosti, rozhodl se, že ke vchodu své jeskyně položí kámen pokaždé, když ten druhý něco zanedbá. Za několik měsíců před jeho jeskyí stála vysoká šedá kamenná zeď. A on zůstal zazděný uvnitř.
.....
Někdy ve svém srdci stavíme zdi z maličkých kamínků nevole, zlosti, mlčení, nevyřešených problémů a zachmuřenosti. Našim nejdůležitějším úkolem je zabránit tomu, aby kolem našeho srdce stála zeď. A především se musíme snažit, abychom se nestali "dalšímkamenem" ve zdi někoho jiného.
DvĚ sEmÍnKa
1. února 2010 v 16:47 | lUcYnKa
|
bÁsNiČkY,pOvÍdKy,pŘíBĚhY
Dvě semínka se ocitla vedle sebe v plodné podzimní půdě. První semínko povídá: "Já chci vyrůst. Chci zapustit kořínky hodně hluboko a vyrašit nad zem. Chci rozvinout jemné lístky jako vlajky ohlašující příchod jara. Chci, aby mě slunce hřálo do tváře a aby mi na okvětních plátcích zářily kapičky rosy!" A rostlo.
Druhé semínko si řeklo: "Mám to ale osud.! Bojím se. Jestli zapustím kořínky do země, nevím, na co v té tmě můžu narazit. Jestli si prorazím cestu nad tvrdou zem, můžu si poničit svůj jemný klíček. A co když přijde hlemýžď a bude mi chtít sníst všechny lístečky! A kdybych rozvilo květy, může přijít nějaké dítě a utrhnout mi je. Ne, raději počkám, až bude bezpečněji." A čekalo.
Jednoho dne v předjaří vyběhla ven slepice a snažila se vyhrabat ze země něco k snědku. Našla semínko a sezobla je.
....
Vzít na sebe riziko života je normální. Musíme počítat s tím, že jednou jsme holubem a podruhé zase sochou.
Tajemství štěstí- pěkné :)
1. února 2010 v 16:46 | lUcYnKa
|
bÁsNiČkY,pOvÍdKy,pŘíBĚhY
Jeden mladík prosil nejmoudřejšího člověka na světě, aby mu prozradil tajemství štěstí. Mudrc mu navrhl, aby se zatím prošel po jeho paláci a vrátil se za dvě hodiny.
"Jen o jedno tě chci požádat," řekl nakonec mudrc a podal mu lžičku, na kterou kápl dvě kapky oleje. "Abys s sebou celou cestu nesl tuhle lžičku, ale dej pozor, abys nevylil olej."
Po dvou hodinách se mladík vrátil. Mudrc se zeptal: "Všiml sis v jídelně těch krásných tapiserií?Viděl jsi, jaký mám kolem domu nádherný park?Viděl jsi, jaké mám v knihovně cenné pergameny?"
Mladík zahanbeně přiznal, že nic z toho neviděl. Celou dobu se staral jen o to, aby se mu nevylil olej. "Tak se vrať a prohlédni si krásy mého světa," odpověděl mu mudrc.
Mladík si znovu vzal lžičku s olejem a procházel celým domem, ale tentokrát si všímal všech uměleckých děl. Viděl zahrady, hory, květiny. Vrátil se k mudrci a dopodrobna mu vylíčil, co všechno spatřil.
"Ale kde máš ty dvě kapky oleje?" zeptal se mudrc. Mladík se podíval na lžičku a zjistil, že olej cestou rozlil.
"Tak, a to je jediná rada, kterou ti mohu dát," poznamenal mudrc. "Tajemství štěstí spočívá v tom, že vnímáš všechny krásy světa, ale nikdy přitom nezapomeneš na ty dvě kapky oleje na lžičce."
Konečně, bratří, přemýšlejte o všem, co je pravdivé, čestné, spravedlivé, čisté, cokoli je hodné lásky, co má dobrou pověst, co se považuje za ctnost a co sklízí pochvalu." (Svatý Pavel v listě 4,8) A nikdy přitom nezapomínejte na to, co je podstatné!